Trocha historie: Hyperinflace v Německu

Slyšeli jste už o hyperinflaci v Zimbabwe nebo v Argentině? Pravděpodobně ano. Podívejme se postupně na hyperinflace, které proběhly v poměrně nedávné době mnohem blíže k nám. Začněme Německem na začátku dvacátého století. 

Německo během první světové války a zejména po ní, hradilo naprostou většinu svých výdajů tištěním nových peněz. Během války se množství měny v oběhu zečtyřnásobilo a daňový příjem během války pokrýval jen necelé jedno procento výdajů. Nic to však nebylo proti tomu, co následovalo poté. 

Problém totiž nastal zejména po válce, kdy Němci museli platit válečné reparace zejména Francii a Belgii, což způsobilo další obrovské výdaje. Jelikož je nebylo z čeho zaplatit, muselo se natisknout obrovské množství měny, kterou se reparace platily poté, co v trezorech došlo zlato. Tiskem měny se také podporovala ekonomika a tato nekrytá měna se tak dostala i běžným obyvatelům tehdejšího Německa. Běžní občané se ale obávali budoucnosti, přeci jen měli v paměti nedávnou válku, a proto příliš neutráceli. Co šlo, to šetřili na horší časy. 

Z deflace do hyperinflace

Další natištění peněz a rozdání obyvatelům mělo pomoci proti deflaci, která se stala reálnou hrozbou právě kvůli neúměrnému šetření a téměř nulovým investicím a jen nejnutnější spotřebě, nicméně opatrní Němci opět tyto peníze spořili. Až do chvíle, kdy se přestali obávat o budoucnost. V tu chvíli začal ještě větší problém. 

Jakmile začali lidé vytahovat naspořené peníze a utrácet je, spustili inflaci - v ekonomice bylo najednou výrazně více peněz a rychlost jejich oběhu se mnohonásobně zvýšila. Jak ceny rostly, postupně až o 100% za jediný den, začali se obyvatelé hromadně zbavovat peněz, dokud měly alespoň nějakou hodnotu. Stejně, jako by to udělal kdokoli dnes, pokud by věděl, že večer budou mít jeho úspory poloviční hodnotu. 

Hyperinflace se během krátké doby dostala na takovou úroveň, že chleba stál přes 100 miliard marek a na nákup tak obyvatelům nestačil doslova ani batoh peněz. 

Na začátku této pohromy, v roce 1919, byla měnová zásoba v tehdejším Německu 29,2 miliard marek. Na konci, po pouhých čtyřech letech, to bylo už 497 trilionů marek!

Měnová reforma

Tuto hyperinflaci vyřešila až měnová reforma, kdy za každý bilion marek dostal občan jednu "novou" marku. Nicméně chudí zůstali dále chudí, bohatí si své bohatství většinou udrželi, protože s blížícím se nebezpečím převedli své úspory do bezpečnějších aktiv, jako byly nemovitosti a drahé kovy. Mimochodem ti, kdo měli zásoby například zlata, si mohli během této krize koupit celý blok domů v Berlíně za 25 uncí zlata, tedy v tehdejších cenách okolo 500 dolarů. 

Kdo ale na hyperinflaci ztratil, byla největší skupina Němců - střední třída. Tato skupina přišla prakticky o všechny své úspory. Střední třída tak byla v podstatě smazána a skupina chudých se masivně rozšířila. 

Zrušení krytí měny zlatem před první světovou válkou přišlo Německo nakonec hodně draho. Veškeré úspory byly znehodnoceny a to jen tím, že si německá vláda myslela, že tištěním nových peněz situaci zachrání.